„Komunitní Centrum Louka, které pořádá spousty zajímavých aktivit a vzdělávacích kurzů pro naše seniory Prahy 5, reaguje i na významná výročí – a jedním takovým je vyhlášení Roku Adolfa Loose 2020,“ uvádí radní JUDr. Petr Lachnit. A pokračuje…
Proto v rámci tohoto 150. výročí narození světově proslulého architekta i u nás v komunitním centru připravujeme zajímavý cyklus vycházek: Po stopách významných českých architektů a staveb. Určitě by neměla chybět návštěva právě Müllerovy vily či Winternitzovy vily. Postupně se budeme dozvídat i zajímavosti k výrazné osobnosti Loose. Plánované je i zpracování krátké loutkové hry naším ´loutkařským klubem´ na počest tohoto mága ze světa architektury. V rámci kurzu digitální fotografie – budeme i v hledáčcích fotoaparátů objevovat krásy právě třeba architektonické avantgardy.
Zajímavá architektura po celé Praze
Navštěvovat a zkoumat zajímavá architektonická místa budeme po celé Praze. Již v březnu pořádáme vycházku na Karlovo náměstí a navštívíme i Galerii Tančícího domu – kde právě probíhá největší retrospektivní výstava světoznámého výtvarníka, designéra a architekta Bořka Šípka s názvem Retrospektiva (pro členy Komunitního centra Louka je sleva 20 % ze vstupného, nutno ukázat naši kartičku). Dobrá zpráva je, že tato výstava bude prodloužena.
Winternitzova vila na Smíchově
Leží v ulici Na Cihlářce 10, jde o dílo architekta Adolfa Loose a Karla Lhoty (ten je autorem všech prvků v interiéru). Podle interiérové barvy slonové kosti je nazývána též Béžová princezna. Je chráněna jako kulturní památka. Třípatrový dům byl vystavěn v letech 1931–1932 pro právníka JUDr. Josefa Winternitze, jehož rodina (manželka Jenny, dcera Suzan a syn Petr) v ní bydlela do roku 1941. Způsob členění vnitřního prostoru vily (tzv. raumplan) je charakteristický pro architekta Adolfa Loose. Winternitzova vila byla posledním jeho realizovaným projektem. Hlavním prostorem domu byla obytná hala. Na ni navazovala ve zvýšené úrovni jídelna a menší obytný pokoj. První patro vily sloužilo jako soukromý prostor rodiny. Druhé patro a suterén obývalo služebnictvo.
Foto loosovavila.cz
V roce 1941 Winternitzova rodina putovala do Osvětimi a vilu zabral vystěhovalecký fond. V roce 1943 ji získalo město Praha a ještě za 2. světové války v ní zřídilo školku. Ta zde vydržela do 90. let 20. století. V roce 1948 byla sice budova rodině vrácena, ta v ní však školku ponechala a v roce 1956 budovu darovala státu, protože nemohla splatit milionářskou daň. V roce 1991 požádala o restituci a v roce 1997 ji získala. Ač je vila soukromým majetkem, v roce 1999 se v ní konala akce s názvem Díra nedíra. Od roku 1999 zde probíhala tříletá rekonstrukce, jejímž cílem bylo uvést vilu do původního stavu. Na této rekonstrukci (ukončené v roce 2002) se podíleli architekti Zdeněk Lukeš a Karel Ksandr, kteří zároveň pracovali i na opravě Loosovy Müllerovy vily v pražských Střešovicích. Na práce přispělo dotací i město Praha. Vlastníci ji pronajímají firmám či soukromým subjektům, pro filmařské či fotografické účely i k bydlení. V mezičase, kdy vila nebyla obsazena, byla v roce 2012 opět zpřístupněna k akci nazvané Ve vile. Veřejnosti pak byla znovu na týden zpřístupněna v únoru 2017 (Ve vile 2017). Velký zájem o tuto akci se stal impulzem k uvažovanému trvalému zpřístupnění vily, kde má vzniknout galerie pro konání výstav se zaměřením na umění a architekturu s expozicí věnovanou Adolfu Loosovi. V prostorách vily má být možné pořádat různé společenské akce (swingové tančírny, firemní večírky, svatby ap.) včetně zážitkového ubytování v jednom z pokojů.
Müllerova vila na Ořechovce
Říká se jí též Loosova vila; je to luxusní funkcionalistická vila v Praze na Ořechovce (Nad Hradním vodojemem 14, čp. 642, Praha 6 – Střešovice). Od architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty si ji nechal postavit František Müller, ředitel stavební firmy Müller a Kapsa. A to v letech 1928–1930, ve stejné době, kdy Ludwig Mies van der Rohe stavěl v Brně vilu Tugendhat. Na vile jsou uplatněny nejen funkcionalistické myšlenky, ale především teorie raumplanu. Což znamená, že prostor není členěn do jednotlivých pater, ale do místností o různé výšce a velikosti podle jejího účelu. Celý prostor se přesto prolíná i v různých úrovních. Jako materiál byl zvolen železobetonový skelet.
Foto muzeumprahy.cz
Během socialismu byl dům znárodněn a vdově po Františku Müllerovi byly ponechány k užívání jen dvě místnosti – v ostatních sídlily různé komunistické instituce jako Státní pedagogické nakladatelství. Milada Müllerová se snažila zachovat co nejvíce z uměleckých sbírek a nábytku – co nerozdala přátelům, to alespoň prodala a díky tomu se po pádu režimu většina z nich na původní místo vrátila. Po sametové revoluci vilu od dědiců odkoupilo hlavní město Praha a nechalo ji podle dochovaných fotografií co nejvěrněji zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti. Dne 30. června 1995 převzalo vilu do správy Muzeum hlavního města Prahy, restaurace byla dokončena v roce 2000. Celá rekonstrukce stála 47 000 000 Kč.