Popisek: Odlehčovací zařízení Na Neklance poskytuje kromě všech nezbytných profesionálních zdravotních služeb i možnosti aktivní zábavy; v tom je výjimečné a proto seniory z Prahy 5 tak oblíbené
„Ten, kdo využil služeb pobytového odlehčovacího zařízení Na Neklance, potvrdí, že zdejší pobytová odlehčovací služba je mnohdy jediným záchranným bodem v situaci, kdy senior zůstane bez pomoci druhého a hledá řešení, co s ním bude dál,“ uvádí radní JUDr. Petr Lachnit a pokračuje: „Senior se často nemůže vrátit z nemocnice přímo domů, kde ho nikdo nečeká. Stejně tak i rodina, která o svého seniora pečuje a náhle potřebuje v péči vystřídat, pomoci nebo najít jiné řešení poskytování péče hledá co nejrychlejší způsob zajištění, mnohdy alespoň na překlenutí zdánlivě bezvýchodné situace.“
V pobytové odlehčovací službě nachází často senior i rodina východisko. Pobytové odlehčovací zařízení Na Neklance 15 je registrovanou sociální službou, má kapacitu 27 lůžek a v nepřetržitém 24hodiném provozu jej zajišťuje tým profesionálních pečovatelek, zdravotních sester, lékaře, sociálních a aktivizačních pracovníků. Toto zařízení se snaží nahradit svým klientům seniorům a seniorkám mnohdy deficit rodiny a rodinného zázemí, najít často sám sebe, zjistit, že život v seniorském věku nekončí a že sdílet radostné chvíle a pocity přátelství, bezpečí a naděje jsou velkým motivem.
Klienti z Neklanky se svěřují za dobu opakovaných nebo jednorázových pobytů se svými osudy a příběhy. I vy se můžete s námi o ně podělit anebo se jen tak nad nimi zamyslet. Společným jmenovatelem všech příběhů je každopádně pomoc, sdílení a nalezení naděje. V každém příběhu se promítají životní peripetie klientů seniorů, které se snažíme v odlehčovací pobytové službě společně řešit a prožívat. Nejen my jsme přesvědčeni, že tato služba má velký význam právě v péči o ně.
Příběh paní Magdalény
Paní Magdaléna je dlouholetou klientkou. Před mnoha lety, jak sama říká, utekla hrobníkovi z lopaty. Cestou z práce omdlela a pak si několik měsíců nic nepamatuje. Byla převezena do nemocnice, jak se později dozvěděla, jednalo se o rozsáhlé krvácení do mozku, které se podařilo včas chirurgicky zastavit. Den, kdy se tak stalo, slaví s rodinou více než narozeniny. Bohužel tento stav znamená pro paní Magdalénu omezení, která jí brání nejen v úplné sebeobsluze, ale hlavně jí neumožní samostatný pohyb mimo domov. Proto se zkontaktovala s pobytovým odlehčovacím zařízením Na Neklance a sama si několikrát do roka objednává tento pobyt. Vrací se sem totiž ráda ze dvou důvodů. Prvním je možnost prožít den aktivně při cvičení, trénování paměti, výtvarných aktivitách nebo vycházkách na vozíku a za doprovodu pečovatelky. Druhým důvodem je přátelské a známé prostředí, kde si může popovídat, v atriu s přáteli vykouřit cigaretku a popít kávu, těší se nejen na dlouhodobé klienty domova, se kterými si často smluví společný pobyt, ale i na personál. K velkému překvapení si v loňském roce objednala pobyt i přes Vánoce, protože jak říká, tady se bude něco dít a doma by sama koukala na televizi.
Posezení v atriu patří k oblíbeným (ne)činnostem 🙂
Příběh pana Jaroslava
Pan Jaroslav byl klientem Domu sociálních služeb s odlehčovací službou zatím jen jedenkrát, ale jak sám říká, určitě ne naposledy. Pro svůj první pobyt se rozhodl sám a také si jej sám objednal. Pana Jaroslava trápí mnoho nemocí, ale největší potíže mu způsobují otevřené bércové vředy, díky kterým si již nemohl dovolit vycestovat s manželkou k moři. Jak sám říkal, trápilo ho, že žena bez něj nepojede a také nechtěl zůstat na starost dětem, které musí chodit do práce. Rozhodl se tedy vyřešit vše využitím odlehčovací pobytové služby. Jak se sám po pobytu v zařízení svěřil, připadal si také jako na dovolené. Prý takovou péči nečekal a ještě žertoval, že si od manželky hezky odpočinul, každý strávili svou dovolenou po svém a mohli být zase spolu.
Příběh paní Jiřiny
Dlouhodobá klientka paní Jiřina se do zařízení dostala díky pomoci své známé, která ji pobyt vyhledala a pomohla vyřídit formality. Paní Jiřina totiž musela být při náhlém zhoršení zdravotního stavu dlouhodobě hospitalizována a nemohla se již vrátit do svého bytu, kde žila sama. Po nějaké době se tak dostala do obtížné situace, kdy musela ukončit hospitalizaci v nemocnici, ale také ještě neměla místo v domově seniorů. Na Neklanku přijela jako pohublá bledá paní na vozíku bez chuti do života. Její velkou touhou bylo, aby se mohla dostat ven na vycházku, užít si běžný ruch ulic, nakoupit si něco dobrého a jak sama říkala, cítit svěží vítr. Vzhledem k tomu, že paní Jiřina nastoupila v předvánoční době, její první vycházka vedla s doprovodem pečovatelek a ostatními klienty Taxíkem Maxíkem na Staroměstské náměstí a adventní trhy. Možná právě tady se začala navracet zpět do radostného života. Po dlouhé době byla mezi lidmi a mohla prožívat tu nádheru okolo sebe, držela kelímek se svařeným vínem a poslouchala koledy. Od té doby se s pomocí personálu pravidelně vydávala do ulic, do parku, na nákupy. Splnilo se jí její přání. Paní Jiřina našla v domě přátele a nikdy si nenechala ujít žádnou oslavu a společné posezení, na která se patřičně oblékla a upravila. Za pomoci sociálních pracovníků se během pobytu podařilo paní Jiřině najít místo v domově seniorů a věřte, že odcházela úplně jiná, než když přišla.
Aktivní senior, který se zajímá – to je heslo odlehčovacího zařízení Na Neklance
Příběh paní Ludmily
Paní Ludmila patřila mezi nejstarší obyvatelky zařízení, oslavila tu totiž své nádherné 105. narozeniny. Nebyla to žádná nemohoucí stařenka, která leží v posteli, ale aktivní dáma, která se účastnila většiny aktivit a zajímala se o společenské dění. Se svým chodítkem pravidelně docházela nejen na aktivity, do venkovního atria nebo společenské místnosti, ale jezdila společně i na výlety po Praze. Protože byla velmi společenská a uměla sdílet, našla zde několik kamarádek, se kterými si často telefonovala, když byla například v domácí péči u dcery. Paní Ludmila byla ve svých letech mistrnou vypravěčkou, skoro neuvěřitelné bylo její vyprávění, jak v dětství obdivovala a poslouchala na Vyšehradě árie Emy Destinové. Nádherné byly její příběhy z doby, kdy pracovala jako švadlena ve vyhlášeném salonu své doby u Podolské. Koho by nezajímalo, jak se šilo pro paní Hanu Benešovou nebo jak si museli poradit se zničenou látkou, kterou přivezli až z Paříže. Paní Ludmila, pokud jí to zdraví dovolilo, se pravidelně na Neklanku vracela. Největším dárkem k poslednímu životnímu jubileu byla návštěva Baráčníků. Bylo to pár dní po jejich posledních narozeninách, kdy se zde zastavil početný průvod v krojích, aby paní Ludmile pogratuloval a zahrál písničky, které znala od svých rodičů, kteří se podobných veselic s Baráčníky účastnili. Tato skvělá dáma milovala život do poslední chvíle.